Pohádky

Milé děti, bez pohádek to prostě nejde. Na úvod vás pozdraví váš oblíbený Kašpárek Nazdárek, který pravidelně jezdí do naší školky. Buďte doma moc hodní, hezky pomáhejte a večer poproste maminku nebo tatínka, aby vám nějakou pohádku před spaním přečetli.



Líný jako včelička

Bzz, bzz, bzzz…
My jsme pilné včeličky,
opylujem kytičky,
pak i květy jabloní,
všude kolem bzukot zní.
Však jsme pilné včeličky,
pylu plné košíčky,
do našich úlů odneseme,
pak do práce zase jdeme.
bzz, bzz, bzzz…

Na louce plné květin včeličky pilně pracovaly, až na jednu. „ Ach jo“, povzdychne si ta jedna nepracující včelička. „ Proč já bych měla pořád jen pracovat?“, ptala se sebe sama. „ Já chci okusit nic nedělání! Já chci vědět, co je to lenost!“ Jak řekla, tak udělala, odhodila svůj poloprázdný košíček pylu a rychle se od svých kamarádek vzdalovala. 
Jiný den, však pořád na té samé louce, včelička odpočívala na jednom z orosených listů. „Hej“, křikla na ni z výšky slunečnice. „ Ty mě neopyluješ?“, ptala se s údivem. „Neopyluju!“, křikla na ni ledabyle včelka. „ A to jako proč?“, mračila se slunečnice a sklonila se dolů k včeličce. „ Já totiž od včerejšího dne nedělám nic, abys věděla!“, řekla včelka, vyplázla na slunečnici jazyk a odletěla. 
Slunečnice se rychle sklonila nad luční zvonek, ten to zase pošeptal kopretině a tak to šlo dál, až si celá louka šeptala o včelčině drzosti.  Náhodou se to doslechla jiná včelka, která zrovinka opylovala sedmikrásku. Málem košíček s pylem upustila, jak rychle do úlu letěla, aby to všem pověděla. Místo pohoršení se však od včelek dočkala jásotu a radostného bzučení.  Od toho dne včelky také nic nedělaly. Na louce byste neviděli jedinou včelu na květině sedět. 

Uplynulo pár desítek dnů a květiny na louce byly nervóznější a rozzlobenější. Kdo to kdy viděl, aby je nikdo neopyloval? Překvapivou zprávu se dozvěděli i medvědi. Zprvu se tomu velice smáli. Jak ale prošli celou louku desetkrát kolem dokola, pochopili, že včelky to myslí vážně. Kolik bylo přemlouvání, ať se vrátí ke své práci. Jenže včeličky, že ne!  

„Když nejsou včelky, květiny se neopylují, a když se květiny neopylují, nebude ani med!“, zakřičel medvěd.  „My přece máme med rádi“, dodal. „ To máš pravdu“, opáčili ostatní medvědi. „ Ale co budeme dělat“?, ptali se jeden druhého. V tom se postavil ten největší medvěd a prohlásil: „ Tak ty květiny opylujeme sami!“.  Jenže ono se to lehce řekne, ale hůř se to dělá. Včeličky jsou na to dobře vybavené, jsou malinkaté, proto nemají problém sesbírat pyl, ani z té nejdrobnější květiny. Zato medvěd je obrovský a brunátný a jeho neohrabané pracky by mohly květině ublížit.  Proto velký medvěd vymyslel plán. Každý medvěd „ opylovač“ dostal drobounký štěteček na sesbírání pylu. 

„ Áááá“, křičela slunečnice, když se k ní medvěd se štětečkem přibližoval. Chuděra květina, myslela, že je to její konec. V tom ucítila lehké zašimrání a bylo to. Slunečnice i ostatní květiny v její blízkosti nepřišly k žádné újmě. Taky že byli medvědi řádně proškoleni a podrobeni pořádnému výcviku, kde se na špičkách stát učili a balanc chytali.  Od toho dne již nebylo zvláštností, že květiny opylují medvědi. 

Však pár neděl zase uplynulo a my se vracíme ke včeličkám. Ty se začínaly pořádně nudit. Ono nic nedělání je někdy pořádná dřina.  Proto se chtěly vrátit ke své práci. Ale ouha! Květiny je k sobě vůbec nepustily. V tom naše včelička, která to všechno spískala, uviděla na stole sklenici medu, na které byl nakreslený medvěd místo včely.  V jedné otevřené čítance na zahradní dece si zase přečetla přísloví „ líný jako včelička“, nebo „ pilný jako medvěd“. To už však byla poslední kapka. Včelka si uvědomila, co všechno způsobila. Vždyť ony by klidně mohly nadobro přijít o práci, pomyslela si. „Lenost se opravdu nevyplácí“, uznala.  

A tak se pustila do napravování. Musela odprosit u každé květiny, a že jich na louce a ve světě bylo!  Šlo to těžce. Květiny byly neoblomné a uražené.  Ještě hůř to však šlo u medvědů, kterým se práce zalíbila, nechtěli se jí proto vzdát.  Když však včelka poletovala od květin k medvědům a zase zpátky už dobrý půlrok, nakonec se nad ní slitovali.  Od té doby už květiny opylují zase včeličky a žádnou už ani nenapadne okusit nic nedělání. Přísloví v čítankách se přepsalo a etikety na láhvích medu přelepily. Kdybyste však na louce viděli poskakovat medvěda s miniaturním štětečkem v pracce, vůbec se nedivte, třeba jenom vypomáhá. 

Zdroj: http://www.karcoolka.cz/pohadky-o-zviratkach/71-liny-jako-vcelicka.html


NA CO SE TĚŠÍ MLADÉ VČELKY – POHÁDKA

Letí, letí včelka,
asi takhle velká.
Zdraví každou květinku,
načechrá ji sukýnku.

Letí, letí včelka malá,
sedá z květu na květ.
Stejně jako loni z jara
usmívá se na svět.

Jaro je v plném proudu, kytičky všude kvetou a včely nosí do úlu plné košíčky úrody. Děti si radostně hrají na rozkvetlé louce. 

Až si dohrají, půjdou domů a tam si můžou tu louku plnou barev namalovat. A vy s nimi. Třeba zdravými a voňavými voskovkami, které se dělají z vosku od včelek, co potkáváme na každé rozkvetlé louce.

I dvě včelí kamarádky, Julinka a Lucinka se těší, až budou moct vylétnout na louku plnou kytiček. Ale to zatím nesmějí, jsou ještě příliš mladé, jsou to teprve včelky mladušky. Obě se teprve nedávno narodily ve stejný den, v krásném dřevěném úle, které připomíná velké království. Vládne tam hodná a moudrá včelí královna, která je ze všech včeliček největší.

Všechny včeličky jsou velmi pracovité, protože v úlu je pořád mnoho práce, ale vždycky si pomáhají navzájem a jsou na sebe moc hodné. I Julinka s Lucinkou jsou hodné včeličky, zatím měli za úkol krmit včelí miminka, které se vylíhly z vajíček, a starat se o ně. Oběma včelím holkám se práce v téhle včelí mateřské školce moc líbila a klidně by tam ještě pracovaly i dál, ale Julinka se už se těší na chvíli, kdy trochu povyroste, bude mít větší sílu a bude moct už pomáhat při stavění včelích pláství z vosku. 

Včelí miminka totiž potřebují po narození pokojíček, ve kterém bydlí a který se jmenuje plást. Jak takové včelí stavění pokojíčků probíhá, se můžete dočíst ZDE

To včelka Lucinka se zase těší, až vyroste ještě o trochu více, naučí se létat a bude moct s Julinkou vylétávat z úlu. Budou pak na kvítcích sbírat pyl a nosit jej na další kvítky. A za odměnu si z květů vysají trochu nektaru, donesou ho do úlu a od ostatních včel se pak z nektaru naučí vyrábět sladký med. 

„Ty, Julinko, ta včelí miminka jsou hodně roztomilá, to jo. A jak chtějí pořád papat, to mě sice baví, je krmit, ale já se ze všeho nejvíc těším, až z nás budou včelky létavky a poprvé si vylétneme z úlu. Ani si tu krásu venku nedovedu pořádně představit! Tuhle mi jedna stará včela vyprávěla, jak to tam venku vypadá…“ „Vážně ti to vyprávěla? No tak povídej, to mě taky moc zajímá“ nedočkavě pobízela Lucinku Julinka.

„No představ si to, nejdřív jdeš temnou chodbou našeho úlu, pak začne přibývat světla, až najednou projdeš dveřmi a bude napoprvé úplně překvapená z toho jasu, vůní, neznámých zvuků všude kolem, že by ses nejradši rychle otočila a vrátila se, ale pak dostaneš velikou chuť vyzkoušet konečně ta křídla, co máme na zádech, rozeběhneš se, roztáhneš je a…“ Lucinka úplně přestala vyprávět, jak se zasnila. „Co, co se stane pak? Nenapínej mě“ rozčilovala se Julinka. „No to je přeci jednoduché, pak už jen letíš!“ usmála se Lucinka.

My lidé sice létat jako včelí holčičky Lucinka a Julinka neumíme, ale i tak si můžeme krásné přírody venku užívat, stačí se jen vydat na procházku někam na louku nebo do lesa.

A tak, jak děti mají vždycky někoho, kdo se o ně stará, tak i včeličky mají včelaře. A za to, že včelař o včeličky pečuje, ho včeličky odmění sladkým a zdravým medem, který mu dají, a za který jim včelař hezky poděkuje.

Když ale včeličku někdo nějak zlobí, mohla by ho píchnout, protože má na zadečku malé žihadlo. A navíc, jakmile včelka svým žihadlem někoho bodne, tak její žihadlo zůstane zabodnuté v ráně a včelka zakrátko umře. To se ale nestává, protože chytří lidé vědí, že včeličky jsou hodní tvorové, kteří nám dávají dobrý med, a že se jim nesmí ubližovat.

Tak až někde v přírodě potkáte nějakou včelku, neubližujte ji. Sice bzučí, ale vy už víte, že je hodná. Spíš se jí zeptejte, jestli se jmenuje Lucinka nebo Julinka. Jestli vám odpoví, že ano, tak ji prosím vás ode mne, Duhového motýla, moc pozdravujte.


Vyrobte si jednoduché prstové divadlo a zahrajte si pohádku podle vlastní fantazie.

Můžete si také zahrát tuto pohádku:

O koťátku, které zapomnělo mňoukat“

pořadí zvířátek v příběhu lze podle potřeby změnit

Bylo jednou jedno koťátko. Jednou se mu stalo, že najednou zapomnělo mluvit kočičí řečí. Když dostalo hlad a chtělo si říci hospodyni o misku mlíčka, nevědělo jak. Jak se říká, propáníčka, že bych rádo misku mlíčka? Hladové koťátko chodilo s pláčem po dvoře, až potkalo koníky. Proč pláčeš, koťátko? Rozvesel se drobátko! Řekl koťátku koník. Jak nemám plakat? V bříšku mi kručí hlady, ale zapomnělo jsem, jak to mám říci hospodyni. Jak se říká propáníčka, že bych rádo misku mlíčka? Snadná pomoc! Když máš hlad, stačí přece zavolat: íhaha, íhaha, íhaha. Ale kdepak – nestačí – kotě má řeč jinačí! Marný pláč a marné rady, budu muset umřít hlady. Hladové koťátko chodilo s pláčem po dvoře, až potkalo kravičku. Proč pláčeš, koťátko? Rozvesel se drobátko! Řekla kravička. Jak nemám plakat? V bříšku mi kručí hlady, ale zapomnělo jsem, jak to mám říci hospodyni. Jak se říká propáníčka, že bych rádo misku mlíčka? Snadná pomoc! Když máš hlad, stačí přece zavolat: bú, bú, bú. Ale kdepak, nestačí – kotě má řeč jinačí! Marný pláč a marné rady, budu muset umřít hlady. Hladové koťátko chodilo dál s pláčem po dvoře, až potkalo kozlíky. Pročpak pláčeš, koťátko? Rozvesel se drobátko! Řekl kozlík, Jak nemám plakat? V bříšku mi kručí hlady, ale zapomnělo jsem, jak to mám říci hospodyni. Jak se říká propáníčka, že bych rádo misku mlíčka? Snadná pomoc! Když máš hlad, stačí přece zavolat: mééé, mééé, méé. Ale kdepak, nestačí – kotě má řeč jinačí! Marný pláč a marné rady, budu muset umřít hlady. Hladové koťátko znovu chodilo s pláčem po dvoře, až potkalo ovečky. Proč pláčeš, koťátko? Rozvesel se drobátko! Řekla ovečka. Jak nemám plakat? V bříšku mi kručí hlady, ale zapomnělo jsem, jak to mám říci hospodyni. Jak se říká propáníčka, že bych rádo misku mlíčka? Snadná pomoc! Když máš hlad, stačí přece zavolat: bééé, bééé, bééé. Ale kdepak, nestačí – kotě má řeč jinačí! Marný pláč a marné rady, budu muset umřít hlady. A hladové koťátko chodilo dál s pláčem po dvoře, až potkalo kuřátka. Proč pláčeš, koťátko? Rozvesel se drobátko! Řeklo kuře. Jak nemám plakat? V bříšku mi kručí hlady, ale zapomnělo jsem, jak to mám říci hospodyni. Jak se říká propáníčka, že bych rádo misku mlíčka? Snadná pomoc! Když máš hlad, stačí přece zavolat: pííí, pííí, pííí. Ale kdepak, nestačí – kotě má řeč jinačí! Marný pláč a marné rady, budu muset umřít hlady. Hladové koťátko chodilo znovu s pláčem po dvoře, až potkalo kohoutky. Proč pláčeš, koťátko? Rozvesel se drobátko! Řekl kohout. . Jak nemám plakat? V bříšku mi kručí hlady, ale zapomnělo jsem, jak to mám říci hospodyni. Jak se říká propáníčka, že bych rádo misku mlíčka? Snadná pomoc! Když máš hlad, stačí přece zavolat: kykyryký, kykyryký, kykyryký. Ale kdepak, nestačí – kotě má řeč jinačí! Marný pláč a marné rady, budu muset umřít hlady. Hladové koťátko chodilo s pláčem po dvoře, až potkalo prasátka. Proč pláčeš, koťátko? Rozvesel se drobátko! Řeklo prasátko. Jak nemám plakat? V bříšku mi kručí hlady, ale zapomnělo jsem, jak to mám říci hospodyni. Jak se říká propáníčka, že bych rádo misku mlíčka? Snadná pomoc! Když máš hlad, stačí přece zavolat: chro, chro, chro.

Ale kdepak, nestačí – kotě má řeč jinačí! Marný pláč a marné rady, budu muset umřít hlady. Hladové koťátko chodilo dál s pláčem po dvoře, až potkalo kocoura. Proč pláčeš, koťátko? Rozvesel se drobátko! Řekl kocour. Jak nemám plakat? V bříšku mi kručí hlady, ale zapomnělo jsem, jak to mám říci hospodyni. Jak se říká propáníčka, že bych rádo misku mlíčka? Snadná pomoc! Když máš hlad, stačí přece zavolat: mňaúúúúúúúú. To je ono, hurá, sláva, takhle mluví koťátka! Radostně zajásalo kotě. A to kotě dírou v plotě utíkalo do kuchyně, přiběhlo k hospodyni a zamňoukalo. Mňau, mňau, mňau! Sotva to hospodyně uslyšela, dala hned koťátku plnou misku mlíčka. Koťátko ji vypilo, stulilo se do klubíčka a už chrupá – dobrou noc!!! A zazvonil zvonec a pohádky je konec!


Dárek pro maminku.


Chaloupka na vršku – Jak odletěly čarodějnice


O nešťastné čarodějnici

Za pěti hlubokými jezery a osmero vysokými kopci byl hrad Pytel, na němž strašila různá strašidla včetně čarodějnice Strašpytelky. Strašpytelka však byla mladé a nezkušené strašidlo a proto se jí všichni kolem ní smáli. Zkazila i to nejjednodušší kouzlo – nejednou místo abraka dabra řekla dabraka abra. Ani v čarodějnické škole se jí nevedlo lépe. Velmi jí to trápilo, že neměla žádné kamarády a čarodějnické řemeslo jí nešlo. Celé hodiny proto trávila v lese sbíráním sladkých lesních plodů, ze kterých potom vařila výborné marmelády a šťávy. Jednoho dne, při svém putování po lese zahlédla pohledného mladíka. Byl to pekař Míra. Míra měl pekařství, do kterého chodili lidé z celého dalekého okolí. Tak výborné bylo jeho pečivo. Kromě svého řemesla nadevše miloval procházky po lese, stejně jako Strašpytelka. Strašpytelce se hned na první pohled zalíbil. Chvíli ho z povzdálí pozorovala, ale protože byla nešikovná, zakopla o spadlou větev a padla Mírovi rovnou do cesty. Rozplácla se tam jak dlouhá tak široká. Míra se nejprve lekl, ale protože měl dobré srdce, pomohl Strašpytelce na nohy. Strašpytelka se velmi styděla. Míra se jí zeptal, zda se jí něco nestalo. Ona jen stydlivě zavrtěla hlavou. Nezmohla se ani na slovo, protože se jí Míra tuze zamlouval. Míra se jí začal vyptávat, co tak sama dělá v lese. Posadili se spolu na kmen spadlého stromu a celé hodiny si spolu povídali. A tak Míru napadlo, že by mu Strašpytelka mohla do jeho pekárny dodávat své výborné marmelády. Jak se časem ukázalo, byl to dobrý nápad. Jeho koláče, koblihy a buchty se podávali dokonce až na královský stůl. Po nějakém čase se Strašpytelka přestěhovala k Mírovi do pekárny a přestala strašit na hradě Pytel. A protože přišla mezi lidi, navrhl jí Míra, zda by se nechtěla přejmenovat třeba na Milenu. Strašpytelku to velmi potěšilo. Pekárna také změnila název. Jmenuje se U Milenky.


 Eko pohádky


Milé děti, milí rodiče, mám tu pro vás další pohádku z našeho kraje. Tentokrát se týká místa, kde přímo leží naše školka a většina z vás bydlí. Tak hezké počteníčko, bude to napínavé :-).

Běloveský drak

Před dávnými a dávnými lety vypadala krajina kolem Náchoda úplně jinak, než jak ji známe dnes. Na místech, kde jsou dnes města, vesnice, pole, louky, to všechno výsledek lidské práce, byly tehdy jen rozsáhlé lesy, kterými procházely úzké vymýcené pěšiny. V té době ještě nestál náchodský hrad, jen o kousek dál do kraje, naproti Brance, byl hrad Homolka, který hlídal zemskou stezku vedoucí do Kladska. Pod hradem se krčilo několik chalup s krčmou, kovárnou a rybárnou.

V té dávné době byli lidé tohoto kraje sužováni obrovským drakem, který se tu z ničeho nic objevil. Usídlil se nad Bělovsí v jeskyni na Dračím vrchu, kterému se dnes říká Hejzlarův kopec, a aby sehnal potravu, létal často i do hodně vzdálených míst. Mnohému pastevci dobytka odnesl kus po kuse i celé stádo, a často ten pastevec mohl být rád, že si zachránil alespoň svůj život.

Drak se stal postrachem celého kraje a byl důvodem jeho počínajícího úpadku. Dříve tudy po chráněné stezce putovaly kupecké karavany, když se však drak objevil, kupci se začali rozmýšlet, jestli nebude lépe náchodský průsmyk obejít. Vždyť nikdo tehdy nevěděl, jestli cestu těmi místy přežije. Mnozí obyvatelé kraje raději odcházeli z domovů, kde si nebyli jisti svým životem, ani životem svého dobytka, který pro ně byl hlavní obživou. Ti, kteří nemohli odejít, prožívali život plný napětí z budoucnosti. Protože se nejčastěji ukrývali v lesních chýších a živili se lovem a lesními plody, jejich políčka zarůstala a chaloupky, neobydleny, pomalu chátraly. Nebylo, kdo by je opravil, zajistil proti dešti, sněhu a větru.

Drak za nějaký čas vyžral téměř celé okolí nynějšího Náchoda. Uloupenou kořist si nosil do svého skalního doupěte, anebo, když měl veliký hlad, přistál na některém z okolních vrchů a svou oběť zhltnul hned. A tak na Dobrošově, Boru, Turově, v Jestřebích horách, po všech kopcích v okolí bylo plno zvířecích i lidských kostí, zbytků po dračích hodech. Když nebyl dobytek, živil se totiž drak i lidmi, a tak se stalo, že jednoho dne počátkem jara odnesl Ludiši, dceru hradního pána na Homolce.

Na hradě tehdy nastalo veliké zděšení, ale nikdo si nevěděl rady, jak Ludiši zachránit. Bylo skoro jistě, že ji drak nezahubil, protože ten den, kdy ji unesl, roztrhal pod Vysokovem náchodského kolomazníka i s oslem, na kterém kolomazník rozvážel bečky kolomazi. Drak byl tedy sytý a Ludiši jen odnesl do svého brlohu, aby se příště nemusel po potravě shánět. Tuto domněnku si Ludišini blízcí potvrdili, když vypravili k Dračí jeskyni několik zvědů, kteří se nepozorovaně přiblížili až ke vchodu a zevnitř uslyšeli úpěnlivý pláč.

Ludiše byla jako sirotek. Maminka jí zemřela, když Ludiši byly dva roky, o otci nikdo už třetí rok nevěděl, protože byl zajat na válečné výpravě v cizině. O jeho dceru, které teď bylo šestnáct let, se celou dobu starala její chůva, jež měla dívenku velmi ráda a chovala ji jako vlastní dceru. Stejně jako chůva, i všichni poddaní Ludiši doslova zbožňovali, protože byla milá, laskavá a spravedlivá.

V době, kdy zvědové poslouchali u jeskyně, se k hranicím blížila skupinka jezdců. Byli to bojovníci, vracející se ze zajetí v Polsku. Mezi nimi byl také pán na Homolce, Ludišin otec. Hned za hranicemi se zastavili u kováře, aby jim prohlédl koně, a tam se dozvěděli tu smutnou novinu. Pro pána z Homolky to byla veliká rána, protože Ludiše byla vším, k čemu se v posledních letech upnul. A najednou se zdálo, že ji ztratí.

Mezi bojovníky byl i syn přítele pána z Homolky, Odolen ze Strážkovic. Ten přemýšlel jen chvilku a pak řekl:

„Vydám se do jeskyně a Ludiši osvobodím.“

„Nevím, nevím, jak pořídíš v zápase s drakem,“ odpověděl kovář, „je prý nepřemožitelný. Půjdeš na jistou smrt, ale já vidím, že ses rozhodl, a tak tě nechci odrazovat, dám ti však něco, co by ti v zápase s drakem mohlo pomoci. Je to starý meč, který nikdy nezreziví. Před mnoha lety ho tu za nějakou službu zanechal mému otci cizinec, který tvrdil, že se jde uložit ke spánku do nitra Turova. Řekl, že ten meč nebude nějakou dobu potřebovat a ať v té době slouží tomu, kdo ho bude hoden. Meč se prý zase k němu vrátí sám potom, až vykoná, co je třeba. Otec meč přijal, ale neunesl ho, a pustil na zem. Cizinec se jen pousmál a řekl: „Vidím, že ty nejsi vyvolený, abys tímto mečem vládl, jinak bys ho unesl. Ať je však alespoň ochráncem tvé rodiny i tvého majetku. Dokud bude zaseknut v tomto kamení, nic se vám nestane.“ Potom cizinec ten těžký meč zvedl jako proutek a pevně ho zasekl do kamene v rohu kovárny. Při tom řekl: „Z kamene, do kterého jsem jej dnes zasekl, vyjde tento meč jen rukou toho, kdo bude vyvolen být ochráncem v těžkých dobách!“

Když to dovyprávěl, pokynul kovář Odolenovi se slovy: „Nikomu z těch, kdo se o to pokoušeli, se nepodařilo meč z kamene vytáhnout. Zkus to teď ty, doba je zlá a my už dlouho čekáme na svého zachránce.“

Odolen poklekl, políbil čepel meče a řekl:

„Vzácný meči, potřebuji tě, ale ne pro sebe. Dej mi svou moc, abych dokázal přemoci draka, který hubí celý kraj!“

Potom vstal, uchopil jílec meče a ten s neuvěřitelnou lehkostí vyjel z kamene.

Všichni přítomní si chtěli ten zázračný meč vyzkoušet, ale nikdo jej neudržel. Jediný Odolen s ním vládl jako se svým dřívějším mečem, který daroval na oplátku kováři. Aby si vyzkoušel sílu nového meče, šel Odolen do lesa za kovárnou, kde stál dub, přelomený v půli bleskem. Odolen prudce švihl po pahýlu stromu a hravě jej přeťal u samé země. Sám byl překvapen, jak snadno ten mocný strom přesekl. Pak už ani chvilku neváhal. Přitáhl podpínku sedla svého bělouše, vyskočil do sedla a jako vítr se hnal k Dračí skále.

Bylo už pozdě odpoledne, když tam dorazil. Před jeskyní seskočil z koně a pomalu se přiblížil ke vchodu. Zevnitř uslyšel slabounký ženský pláč, ale také hvízdavé funění draka, který zřejmě spal. Všude kolem uviděl spoustu ohlodaných kostí.

Odolen tiše zavolal Ludiši jménem. Nic se neozvalo. Teprv po druhém zavolání pláč přestal a ženský hlas se zeptal, kdo volá.

„Jmenuji se Odolen a jsem z družiny tvého otce,“ zněla odpověď. „Pokus se dostat ven z jeskyně, já chci draka vyzvat k boji!“

Ludiše se dlouho nerozmýšlela. Obešla drakovo tělo a rychle vyběhla mezi balvany před jeskyní. Sotva ale uběhla několik kroků, drak, kterého její pohyb probudil, se objevil ve vchodu.

Odolen se mu však postavil do cesty a okamžitě zaútočil. Hned drakovi vážně poranil levé oko, protože využil chvíle překvapení. Drak hrozně zařval, ale hned začal také útočit. Bil po Odolenovi křídly, hrubými drápy rval zem a z obrovské tlamy chrlil oheň. Odolen se s obrovskou silou rozháněl poutníkovým mečem, až se mu podařilo přerazit drakovi jedno obrovské křídlo. Bylo to už v poslední chvíli, protože drak se chystal vzlétnout a zaútočit na Odolena z výšky, což by bylo pro Odolena velmi nebezpečné. Drak řval bolestí, až se to, ještě znásobené ozvěnou, rozléhalo daleko po kraji. Zápas nebral konce, Odolen už začal umdlévat. Drak měl naopak ještě dost sil, zuřivě tloukl zbylým křídlem a mlátil ocasem do okolních skal, až krev a drť kamení padala na jeho soupeře. Odolenovi se stále nedařilo zasadit drakovi smrtelnou ránu. Pak si však přehodil meč z pravé ruky do levé, kterou ještě neměl unavenou, a dal se do boje s novou silou. Při tom zranil draka na druhém oku, a ten byl vlastně vyřazen z boje, protože téměř přestal vidět. Ještě se chvíli chabě bránil, ale pak mu Odolen přeťal jednu nohu a zanedlouho mu oběma rukama usekl hlavu. Byl to vysilující boj, při němž byl zraněn i Odolen, jenž ve chvíli, kdy draka zabil, sám omdlel.

Když se probral z mdloby, uviděl kolem sebe své přátele a v ruce místo meče cítil měkkou dívčí ruku.

„Děkuji ti, Odolene,“ řekla Ludiše, „nebýt tebe, už bych asi nebyla naživu.“

K díkům se připojil i Ludišin otec a mnozí z přihlížejících. Vždyť Odolen nezachránil jen dceru jejich pána, ale všechny obyvatele zdejšího kraje.

Jak se tam všichni radovali a blahořečili svému zachránci, Odolen si náhle vzpomněl na svůj kouzelný meč. Nikde ho ale nenašel a žádný z přítomných o něm nevěděl. Jen kovář věděl víc. Vzpomněl si, že když zpovzdálí pozoroval Odolenův boj s drakem, uviděl náhle něco zářivého letět z místa zápasu severním směrem. Protože tam na tu stranu leží Turov, domyslel si, že svatováclavský rytíř, majitel meče, si v té chvíli vzal svůj meč zpátky. Už ho nebylo zapotřebí.


Přečtěte dětem několik poučných pohádek. Nejenže děti potěší, ale třeba si z nich vezmou i nějaké drobné rady nebo ponaučení.

Poučné pohádky

Pohádka o zdraví


Nádherná klasika. Ukažme dětem, jak se žilo dříve.


Ještě jeden velmi zajímavý příběh. Rozhodně stojí za to přečíst :-).

Dobrošovská zlatá skála

Už je to hodně dávno, co na náchodském zámku žil rytíř, který byl pověstný svým nesmírným bohatstvím, ale také svou lakotou. Nikdo by nevěřil, kolik pokladů si nashromáždil. V jednom zámeckém sklepě prý měl samé zlato, ve druhém samé stříbro, a těch polí a luk! Patřilo mu všechno široko daleko kolem Náchoda a také v sousedním Kladsku. Ale i to mu bylo málo, chtěl mít ještě víc, mnohem víc než sám český kníže. A tak celou svou mysl zaměstnával jedinou otázkou – jak přijít ještě k většímu majetku.

Jednou k večeru, bylo to právě před svatojánskou nocí, se vydal na procházku. Šel zamyšlený, protože opět uvažoval o rozmnožení svého majetku, až se dostal do tajemného údolí Peklo pod Náchodem. Než se nadál, dostal se ke staré, sešlé chaloupce. Bylo mu divné, že si jí nikdy dříve nevšiml, vždyť do těchto míst chodíval dost často. Chtěl se přesvědčit, kdo v ní bydlí, a tak vzal za kliku. Uvnitř uviděl shrbenou vyzáblou stařenu, která seděla u ohniště a míchala něco v kotli, postaveném na třínožce nad ohněm. Na zemi vedle ní ležela hůl, u níž seděl velký černý kocour. Měl obrovské zelené oči a ty mu v temné, začouzené místnosti jen svítily.

„Co ty tady? zavolal rytíř na stařenu. „Kdo jsi a jak si dovoluješ bez mého vědomí bydlet v mém lese? Buď vítán, vzácný pane, odpověděla stařena, když rytíře uviděla. Co vede tak vznešeného hosta do mé chatrče? Nejdřív mi odpověz ty, babo. Pak se teprv můžeš ptát a bude na mně, jestli ti odpovím,“ řekl nevrle rytíř. Jen pomalu, pane, vím kdo jsi a co tě trápí. Když budeš chtít, mohu ti pomoci,“ prohodila stařena se zlým smíchem. Ty že mě znáš? A kdo tedy jsi? zvědavě se dotazoval rytíř a prohlížel si stařenu, která se k němu blížila opřená o svou hůlku. Jsem Baba Vševěda, jak mi tady v okolí říkají, slyšíš, náchodský pane? Baba Vševěda, která všechno ví a pomáhá ve všem, s čím kdo přijde. Je-li tomu tak, pak mi snad tvé umění dopomůže k tomu, po čem tak dlouho, ale marně toužím, řekl rytíř hlasem plným naděje. Jen nebude-li ti tvé přání záhubou, pane rytíři, neboť není radno, aby se nám každé naše přání vyplnilo. Nech si svoje moudra, babo,“ vyhrkl rytíř bez rozmyšlení,“ chci, aby se mé přání splnilo, i kdyby mě to mělo stát život. Pokud mi dobře poradíš, nemine tě veliká odměna, pokud ne, vyženu tě ze svého lesa a chalupu ti nechám zbořit. Nebojím se žádné lidské zloby. Když jinak nedáš, zahub se sám. Tak tedy poslouchej,“ pokračovala stařena vážným hlasem.

„Na východ od tvého hradu se tyčí vysoká skála, říkáte jí Dobrošov. V té skále prýští o svatojánské noci zlatý pramen. Pečlivě ho však hlídají skalní duchové, kteří za žádnou cenu nedopustí, aby z něj někdo něco nabral. Tobě se to ale podaří, když ti pomohu. Rytíř už byl netrpělivý, a stařenu přerušil: Pospěš si, babo, se svými radami, čas plyne, a já už bych mohl být ve skále. Co mám tedy dělat?“

„Nic se nemá uspěchat,“ prohodila stařena a pak pokračovala: „Dám ti tři zlaté květy kapradí, které právě dnes večer rozkvetlo. S těmi květy půjdeš k Dobrošovu a třikrát obejdeš skálu. Dej pozor, aby při tom svítil měsíc. Po třetím obejití se postavíš k severní stěně, položíš levé ucho na skálu a budeš poslouchat, jestli uvnitř pracují skřítkové. Jakmile zaslechneš jejich klepání a bušení, nemeškej a kapraďovými květy se třikrát dotkni skály. Třikrát při tom řekni tuto formuli“:

Skálo tvrdá i bohatá,
otevři brány, dej mi zlata.

„Dej si dobrý pozor, abys nějaké slovo nespletl, pak by ses nedostal dovnitř. Když všechno řekneš dobře, skála se rozestoupí a uvnitř uvidíš zlatý pramen, z něhož poteče zlatý potok. Ten se na druhé straně skály zase bude ztrácet. Z toho pramene si naber a pospěš s tekutým zlatem ven. Tam ho pomalu vylej, ale pozor, musí na něj svítit měsíc! Když dáš na mé rady, bude ten zlatý tok hned tuhnout a až vyleješ poslední kapku, budeš mít před sebou veliký kus nejlepšího zlata. Pak běž znovu dovnitř a nabírej dál. Jen si dej dobrý pozor, abys neztratil kapradí, zle by se ti dařilo. V tu chvíli by se nad tebou zavřela skála a skřítkové by tě zahubili.“Rytíř už hořel touhou po pokladu: „Nedělej si starost, dám si dobrý pozor. Zítra ráno přijdu a přinesu ti odměnu. Teď mi ale dej kapradí, abych mohl jít ke skále.“

Stařena vyšla ven a vedla rytíře podél potůčku za chalupou na nedalekou mýtinu, kde se třpytily květy kapradí.“Tady právě dnes večer rozkvetly. Pamatuj, že je v nich tvé štěstí i neštěstí.“Pak květy rytíři podala a ten je rychle vzal a spěchal na hrad. Tam se příliš nezdržel, jen si vybral velkou nádobu a uháněl na koni přes údolí Metuje k temným dobrošovským lesům. Dobrošovská skála se vypínala vysoko k nebi a zdála se nesmírně daleko. Rytíř k ní dorazil kolem jedenácté hodiny. Srdce mu bušilo, když se zastavil před vystupujícím skaliskem. Dlouho se nerozmýšlel a udělal všechno, co mu řekla stařena. Když však přiložil ucho ke skále, nic neslyšel. Bylo ticho, nikde žádný zvuk. Už se ho začínal zmocňovat vztek, že byl podveden, když náhle, byla už skoro půlnoc, zaslechl temné bušení. Konečně!

Dotkl se třikrát skály, vyslovil kouzelnou formuli a stalo se, jak stařena předpověděla. Skála se náhle rozestoupila a uprostřed prýštil zlatý pramen, z něhož tekl zlatý potok. Kolem pramene i potoka bylo obrovské množství skřítků. Byli malincí asi jako tříleté děti, měli vousy až na kolena a na sobě černé těsné kalhoty, kazajky se širokým opaskem, na hlavách kapuce a v ruce kahance, jako mívají horníci. V rukou drželi kladívka, ale ta hned odložili, když uviděli rytíře. Nevydali hlásku, jen oči se jim blýskaly, když sledovali, co rytíř udělá. Ten si jich vůbec nevšímal. Nejkratší cestou spěchal k pramení a nabral z něj plný džbán tekutého zlata. Pak utíkal ven a tam jej za svitu měsíce zvolna vyléval vedle skály. Bylo to zvláštní, jak začal obsah džbánu vylévat, zlato pomalu tuhlo, až před ním po poslední kapce ležela veliká hrouda. Rytíř byl radostí bez sebe.

„Teď budu bohatší než český kníže, budu nejbohatší na celém světě!“ jásavě si pro sebe brumlal a spěchal znovu ke zlatému pramení. Tam se naklonil, aby z něj nabral, ale vtom se stala hrozná věc. Jeden kapraďový květ mu vypadl a spadl do zlatého potůčku. V tom okamžiku se ozval ďábelský chechot, který otřásl celou skalou a z jejího nitra zahřměl děsivý hlas:“Toužils po mamonu, a tím jsi zle posloužil sám sobě. Za to budeš potrestán!“ Po těch slovech nastal strašný hukot a praskot, smích a jásot a dřív, než se rytíř vzpamatoval, se skála zavřela a pohřbila ho navždy ve svém nitru.

Ráno, když lidé z Dobrošova šli do lesa na houby, našli u skály veliký kus zlata. Nikdo si ten nález nedovedl vysvětlit, jen Baba Vševěda věděla, co se stalo. „Byl velký lakomec a lakota ho zahubila. Toužil po zkáze jiných a sám si vlastní zkázu přivodil,“ řekla moudře a tím to pro ni skončilo.Od té doby se do skály na Dobrošově už nikdo nedostal. Zlatý pramen tam však prý tryská dál.


Pohádka – V nouzi poznáš přítele


Logopedické pohádky

Čmelák Janíček a včel Anička

Jak domácí skřítek vylezl ze skříně


Teď si vyzkoušíme, jak dobře znáte pohádku „O Červené Karkulce“. Udělejte si s rodiči jednoduchý kvíz. Pokud si nejste jisti, je na čase si pohádku znovu přečíst.



I když naše děti ještě číst neumí, mohou vám se čtením pomoci podle obrázků. Určitě vás to bude společně bavit.

 




O zlém draku Koroňákovi

Jak zvítězit nad drakem Koronem